Jak k tomu došlo
Svého druhého syna učím doma od 1. třídy. Svého prvního syna jsem doma učit nemohla, neboť jsem chodila do práce. A i když jsem od jeho cca.3. třídy již do práce nechodila, byl tak školou znechucený a neochotný přijímat nové informace, že jsem si už netroufla, domácí výuku s ním začít. Zpětně vím, že to asi byla chyba. Na škole se setkal se šikanou i drogami. Před školou ho zbili ... starší kluci nepřizpůsobivých obyvatel naší země.
Během školní docházky prvního syna jsem dospěla k názoru, že škola není pro kluky 
:). Nebo možná jen ne pro moje :) A tak jsem po pečlivé konzultaci s manželem u druhého syna zvolila domácí školu. Přirozeně jsem se ptala i jeho. Absolvoval úplně normálně školku a velice se mu tam líbilo. Tam jsem zjistila, že určitě nebude mít problém se socializací. Dokáže oslovit jakéhokoliv člověka v jakémkoliv věku, bez zábran s ním komunikovat. Bez rozdílu, zda je to dítě nebo dospělý, umí se přizpůsobit.
U zápisu jsme byli dvakrát. Poprvé v jeho šesti. Držel se mě za nohu a plakal, že do školy nejde, že tam je hrozný kravál. Podruhé v jeho sedmi, jelikož dostal odklad. Sice se nedržel za nohu, ale znovu konstatoval, že tam je hrozný kravál, moc dětí, a že tam nechce. Měl jasno - doma je to lepší. A měl pravdu. Alespoň pro něj významnou.
Přesně tak akorát, v sedmi, viděla jsem, že už je zralý, přijímat moje informace a chvíli vydržet sedět. I když my nikdy nesedíme dlouho.
Záměrně píši "chvíli", protože nutit dítě sedět hned od počátku 3, později 4 a ještě později mnohem více hodin na tvrdé židli je prvním kritériem, které mi na škole vadí. NECHCI zobecňovat všechny školy, vím, že jsou průkopníci, kde už je to jinak.
Synek chodil a chodí do školy na školní akce. Děti ho braly a berou v pohodě. Socializaci, která nejvíc leží v žaludku spoustě lidí, jsme zajistili kamarády na návsi a kroužkem florbalu a turistického oddílu Pionýr. Přijde mi lepší, stýkat se s lidmi se stejným zaměřením, než v nuceném třídním kolektivu.
A tak pokračujeme dál a stále víc a víc nám domácí škola vyhovuje.
Po druhé návštěvě PhDr. Naděždy Kozové, dětské PANÍ psycholožky, v dubnu 2017, už víme, že to děláme dobře.
