Sedmička - druhé pololetí
Když jsme s domoškolou začínali, kladla jsem si otázku (a kladli mi ji i jiní), jak zvládnu druhý stupeň? Ten TĚŽKÝ, NÁROČNÝ, NABITÝ druhý stupeň?! Kde vezmu tolik znalostí ve všech předmětech? Jak budu učit například tu obávanou (a mnou na základní škole nenáviděnou) fyziku a chemii???? A co druhý jazyk, když já sama anglicky hovořím na úrovni "domluvím se"?
Řešení, jako obvykle a u nás domoškoláků téměř pravidelně, vyplynulo v průběhu dění samo. Začalo to jednoduše ...
KLADENÍM OTÁZEK
Že mě to nenapadlo! Vždyť je to tak prosté! Dítě, nezatížené sezením ve škole, posloucháním výkladů nejrůznějších lidí, vzdělaných právě v tom daném oboru, tudíž považujících ten svůj předmět za nejdůležitější, se přirozeně zajímá o dění okolo sebe. Jednoduše netuší, že by se to či ono mělo "nadrtit", ale prostě ho to ZAJÍMÁ a zeptá se. A na to navazují další a další věci. A vy si jen odškrtáváte ze seznamů probraná témata, jak to po vás chce školský systém. Dítě se totiž ptá tehdy, když k tomu dozraje, ne když mu to vnutí školní osnovy. Pardon, ŠVP. Občas vhodně zavedete řečené téma na to, co potřebujete probrat a je to. Například "mami, prdí taky hadi?" se hodí do přírodopisu a hned předhodíte strunatce 
Jak prosté 
No tak jasně, že nejde o češtinu, matiku a cizí jazyk 
Tam prostě musíte předložit učebnici a pracák 
Ale víte co? Mému synovi to nějak nevadí. POKUD se probírají smysluplné věci tedy. Když jsme se například dostali k větným členům, byl zpočátku ochoten akceptovat pouze Po+Př. Později vzal na milost ještě předmět, protože zjistil, že je dobré pro cizí jazyk vědět, co to je. Příslovečná určení mu tak nějak vyplynula sama, takže jsou takzvaně "v pohodě", tudíž je můžeme neohroženě určovat, aniž riskuji protočené oči a dlouhé povzdechy. Ovšem jakmile jsem se chtěla posunout k přívlastku a chtěla vědět, co je shodný a co neshodný NEBO nedejbože k doplňku či určení, zda je vedlejší věta způsobová, přípustková, účelová....okamžitě následovala otázka:
"K čemu je to dobré?"
Protože to přece musí dávat smysl. Život taky musí dávat smysl, přece nebudeme dobrovolně dělat nesmyslné věci, že jo. A zde musím tedy odpovídat: "K přijímačkám a abys věděl, že to existuje a nebyl za blba, až o tom bude řeč." Načež si vysloužím odpověď "Jo, už se vidím, jak s tím budu ohromovat holky." Pravda, to nebude ohromovat, ale spíš ochromovat. Nicméně, takovou svobodu ještě nemáme, abychom to mohli vyhodit a říct si, že na to kašlem. Tak to aspoň projdeme, abychom tedy věděli, že to existuje. Já osobně jsem bez toho žila spokojeným životem celých 30 let. A to jsem překladatelka a udělat gramatickou chybu v češtině je pro mě naprosto sebezničující 
a takové "aby jsme, aby jste, děti šli, ojeté auta..." apod. mi drásá nervy. Naštěstí synovi taky.
Vývojem syna v domoškole jsem byla obohacena o spoustu aha-momentů. Například jsem zjistila, že se syn přirozeným způsobem posouvá k tomu, co ho baví a zajímá a sám od sebe to rozvíjí. Sám pomýšlí na to, co jednou chce dělat. Sám se vzdělává v tom, co ho zajímá. Objevuje sílu internetu, včetně jeho škodlivosti ("Mami, internet je jako oheň. Dobrý sluha, ale zlý pán."). Nesleduje bezduchá youtuberská videa na ještě bezdušejší (tohle slovo jsem si asi vymyslela) témata, aby měl o čem hovořit s kamarády, ale hovoří s kamarády o těch, která ho zaujala a má radost, když přirozeně vzdělává svoje okolí. Zajímá se o handicapované lidi. Velmi se zajímá o životní prostředí, sleduje videa, poučuje nás o třídění odpadu a o tom, co už do plastů hodit nesmíme a co ještě ano. Píše úvahy a vytváří prezentace.
Stojí to za to, žít ten život s ním. Vidět, jak dozrává.
