REPORTÁŽ s twelvenagerem
Reportáž psaná bez oprátky a jiných donucovacích prostředků
Osoba kladoucí otázky: neobjektivní matka, dále jako "NM"
Odpovídá: objektivní (občas otrávený a otravný) teenager (narozen 2006), dále jako "OT"
NM: Jak bys popsal svou domoškolu, nebo jak tomu říkáš? Co ti dává, že můžeš být doma a učit se podle svého?
OT: Svý domácí vzdělávání vnímám jako velkou svobodu. Vim, že musim, ale nemusim, když nemůžu. Umím se přemoct, když vim, že musim. Ale vim, že se nemusim přemáhat, když nemůžu. To je velká svoboda.
NM: Co říkáš na to, jak to chodí ve škole? Třeba zkoušení, písemky?
Neumím si představit, že bych musel třeba psát písemku, když mě třeba rozbolí hlava. To si přece musím chvíli odpočinout, napít se, rozhejbat se, udělat něco, co mi bude vyhovovat! Umím si představit, že jsem zkoušenej z mejch vědomostí. Ale neumím si představit, že za to dostanu známku. Snižovalo by mi sebevědomí, kdybych udělal nějakou chybu a dostal horší známku, i když bych to třeba v podstatě uměl, jen se například neuměl vyjádřit. Nechápu ani, k čemu to vlastně je, to známkování. Špatný známky by mě strhávaly dolů. Nejsem typ, co by je potřeboval, aby se vybičoval k výkonu. Přijde mi tak nějak logický říct, co dělám dobře a co blbě, proč to ještě nějak číslovat? Přece se mám ze svých chyb poučit, ne za ně bejt trestanej známkou. To mi nepomáhá, bejt lepší. Myslím si, že by úplně stačilo, kdyby mi učitelka řekla, co mi nejde a já bych to dohnal. Takhle to doma funguje. Mamka mi předloží nějakek testík a já si ho udělám. Společně ho zkontrolujeme a opravujeme. Nemám stres, jestli je to dobře nebo špatně. Snažím se to udělat dobře, to je jasný. Ale když něco spletu, opravíme to spolu a já vim, kde byla chyba. Sám si to vybarvím a k testům se vracím a zkoumám, co jsem udělal špatně.Tím se posunu dál.
NM: No, to ses nějak rozpovídal o těch známkách, čéče.
OT: No protože mě to štve, no. Je mi líto dětí, že to tak musejí mít. Můžu umět něco hodně dobře, líp než ostatní děti, protože jsem v tom dobrej. Dostanu jedničku. A někdo, kdo v tom dobrej není, už jedničku nedostane, to je nefér. Jako když má ryba předvést skvělej let nebo slon šplhat. A když jsem dobrej v něčem a něco jinýho zase tak moc neovládám, tak za to dostanu špatnou známku, no to je hrozný, to vůbec nechápu! A taky že musím umět určitou věc v určité době, to mi přijde taky divný. Přece když mi to nejde teď, tak mi to může jít za měsíc nebo dva, ne?
NM: Většina dětí ale chodí do školy, ty bys nechtěl?
OT: Nechtěl. Divný, co? Ne, fakt ne. Je tam kravál, na nic není pořádně čas, jeden předmět za druhým, člověk si neodpočine, co jsem robot nebo co? Ne, škola by mi nevyhovovala. Mám rád svý tempo. I když mě někdy honíš. Ale prostě - jak jsi to říkala - nehoň se, stejně se nedohoníš. Pracuj soustředěně a svým tempem. V tom s tebou teda souhlasim, no. Jako neumim si představit, že mi někdo vyškubne písemku z ruky, protože zvoní a musím práci odevzdat. To mi přijde tedy šílený. A strašně nefér. Prostě někdo pracuje pomalejc, no a co, tak proč nemá prostě čas to dodělat? A taky těch prosezených hodin v tý budově, to je šílený. Mám rád svou rodinu a svobodu, té si vážím. Základní škola není svoboda. Nechybí mi známky, písemky, diktáty ani minutovky. Sedět tam X hodin a ještě dostat práci domů, to dík, ale nééé. Stačí mi, že je na mě pyšná moje rodina, když něco dokážu. Nepotřebuju sdílet svůj čas s cizíma lidma. Kamarády si umím najít i jinak.
NM: Co střídání předmětů?
OT: No, to je teda taky pěkně blbý. To se mi taky nelíbí. Rád probírám něco soustavně, dokud do toho nevidím. Nemůžu odbíhat od češtiny k zeměpisu a od práce k dějepisu... ne, to teda vůbec! Líbí se mi, že probíráme jeden předmět tak dlouho, dokud ho nezakončíme. Mám z něj pak hezky souvislý poznámky, vím, o čem to celý bylo a nemusím pátrat v hlavě, co jsme si minule říkali a učit se všechno na přeskáčku. Můžu dělat třeba prezentaci na nějaký téma a nemusím myslet na to, že se ještě musím učit zeměpis, příroďák nebo něco. Pohybuju se prostě v jednom předmětu. A můžu s ním trávit čas tak, jak chci já, buď se do toho ponořit nebo to probrat jen z učebnice a konec.
NM: A nakonec obligátní otázka, kterou slyšíš pokaždé, když řekneš, že se učíš doma - Nechybí ti kamarádi???
OT: Ne, proč? Copak se kamarádi dají najít jenom ve škole? Tohle vysvětluju pořád dokola, už je to únavný. Ve škole se kamarádi vidí o přestávce. V hodinách se bavit nemůžou. Umím si kamarády najít sám. Nebojím se oslovit kámoše na hřišti. Neřeším, jestli je starší nebo mladší, prostě dám řeč a uvidí se, jestli si vyhovujem. Nemám s tím problém. S tou socializací, jak se pořád říká. Jde o společný zájmy, ne o to, jestli navštěvuješ školu, to není důležitý. Naopak si myslím, že tím, že je třeba dítě hloupější nebo chytřejší, že ho to z kolektivu spíš vyčleňuje. Venku na hřišti se to ale nepozná. Tam je to lepší. Já sám mám třeba kámošku s Aspergerem, kamaráda o 2 roky mladšího, jednoho staršího, pak jednoho hyperaktivního, jednoho šíleně pubertálního,... a nepoznal jsem je ve škole. Spojuje nás stejnej zájem. Na kamarády prostě není potřeba škola.
NM: Děkuji ti za rozhovor.
OT: Já děkuju, že jsem mohl o všem zase mluvit. Třeba to někomu pomůže v rozhodování, jestli dát dítě do školy nebo ho učit doma.