Úřady - úvaha
JAK JSEM JEZDIL S MAMKOU PO ÚŘADECH
Potřebovali jsme přepsat pozemek po zemřelé babičce na mamku, takže jsme nejdřív jeli na katastrální úřad. V podatelně jsme se toho dozvěděli málo. Byli jsme posláni do druhého patra, k jiné úřednici, kde jsme zjistili, že notářka neposlala návrh na přepis, a že to občas trvá až půl roku, ačkoliv má povinnost, poslat to do dvou měsíců.
Potom, co jsme se dozvěděli de facto nic, jsme vyrazili na finanční úřad. Chtěli jsme podat daňové přiznání. První paní nám odsekla a řekla nám, že musíme jít na pokladnu, která byla někde v horních patrech, ale naštěstí se nás ujala jiná příjemnější úřednice. Ta ale zase nevěděla, co má dělat. Snažila se nás donutit k tomu, abychom to poslali poštou, protože to patří jihomoravskému kraji. Žádala nás, abychom nevytěžovali úředníky. Možná spíš „neobtěžovali?“ Nakonec jsme ji přesvědčili, aby to poslala.
Pokračovali jsme do banky, kde jsme chtěli převést zbytek z účtu po babičce. Zde to sice proběhlo rychle a dobře, ale parkování bylo zážitkem. Nebylo tam kde zaparkovat, protože všude byla pěší zóna. Před bankou sice nebyla značka, ale městský policista nám sdělil, že tu nemůžeme parkovat. Rozdávali botičky, tak jsme si počkali, až odjeli a stejně jsme tam zastavili, protože než přijedou s novými botičkami, budeme pryč. Vyšlo to. Ale takový problém je po celé Plzni. U KÚ jsme stáli v křižovatce a u FÚ v zákazu zastavení.
Úspěch dnešní akce “úřady“ odhaduji na 30% za 3 hodiny času. Myslím, že úředníci jsou zbyteční a mohlo by se všechno řešit po internetu.